Hlavní stránka

Rozhovory



Vladimír Franz

Soliér Vladimír Franz

Instinkt



Že chce umělecky tvořit, věděl odmalička. Přesto má dodnes na vizitce titul JUDr. Muž extravagantní vizáže, nesmiřitelných názorů a citlivé duše je zvyklý stát mimo střední proud. A je mu tam dobře.

Stojí rozkročený mezi dvěma uměleckými obory: výtvarným uměním a hudbou. Má za sebou desítky samostatných výstav, symfonii, opery, oratoria a spoustu scénické hudby. A svou energii mezi ně dělí s chodem ročních období: podzim a zima jsou zasvěceny hudbě, jaro a léto malbě v ateliéru poblíž Nepomuku. Právě teď se Vladimír Franz vrátil z dvoutýdenní dovolené u moře, kde pracoval na opeře-oratoriu Údolí suchých kostí pro brněnskou Redutu. Nadělí si ho k letošním padesátinám. Je to zvláštní a možná trochu rozporuplné, jak se image Vladimíra Franze liší od toho, jaký dojem dělá při osobním setkání. V tu chvíli všechno to tetování a vojenské boty působí jen jako drsná fasáda člověka obdařeného obrovskou vnímavostí a věčně rozjitřenou duší. Nevypadá na to, ale jeho díla - ať výtvarná, nebo hudební - o tom vypovídají. Když Vladimír Franz mluví, vyjadřuje se přesně a trefně, jeho vzdělání je mimořádné. Občas utrousí pichlavou poznámku a chraplavě se jí zasměje. A přitom zapaluje jednu cigaretu od druhé. Osobním otázkám zarputile čelí a rychle převádí řeč zpátky k práci.

Praha zmizelá

První vzpomínku své existence vidí jasně: "Je to pohled z druhého patra rohového domu v Mostecké ulici na Malostranské náměstí. Je podvečer a na Petřínské rozhledně svítí světla." Matka, dříve zdravotní sestra, byla v domácnosti, otec pracoval jako vedoucí projektant Tesly, Vladimír byl jejich jediné dítě. Na Malé Straně bydleli od Vladimírových dvou let, pak se přestěhovali na Smíchov. Ve stejné čtvrti bydlí Vladimír Franz se svou partnerkou, fotografkou Idou Saudkovou, dodnes. "Smíchov končil nádražím a zlíchovským lihovarem, v Lahovicích byly louky a tůně, kde se dalo koupat, Jinonice byly daleko za Prahou a jezdilo se tam na výlety, u pivovaru jezdily koňské povozy se sudy piva," vzpomíná na Prahu první poloviny šedesátých let. "Proletářskou Prahu ohraničovala Radlická ulice, nad níž se klenuly kopce, kam se chodilo sáňkovat. Stály tam barokní usedlosti, podle nichž se to tu dosud jmenuje: Malvazinka, Bertramka, Klamovka, Šmukýřka, Cibulka s parky a zahradami. To vydrželo do dnešní doby, kdy je starosta Prahy 5 Jančík rozprodává na parcely bohatým Rusům. To, co přežilo staletí, nenávratně mizí, a je to trestuhodné."

Osmašedesátý

Když do Prahy dorazila vojska Varšavské smlouvy, bylo Vladimírovi devět. Tichý introvertní chlapec, pro kterého bylo traumatizující, měl-li v krámě požádat prodavačku o rohlíky. V paměti má uložené srpnové události, ale také atmosféru předcházejícího roku. "Tou dobou už jsem politiku velmi intenzivně vnímal. Poslouchal se rozhlas, odebíral Reportér, Literární noviny." Srpen 68 pak prožíval na Smíchově. "Před Tatrovkou stály tanky a mířily děly přímo na vjezd do fabriky, kde mlčky stál dav dělníků jak na nějakém proletářském obraze. Celé to předcházející období, které působilo nesmírně nadějně, dynamicky a svěže, bylo najednou to tam." Po gymnáziu zamířil se svými uměleckými vlohami paradoxně na práva. "Obory jako kunsthistorie se neotvíraly a rodiče tlačili, abych dělal něco praktického. Vydržel jsem na právech v klidu, vždycky se dalo na zkoušky naučit během jednoho týdne. Právům se sice nevěnuju, protože si mě už rozdělily dva obory, ale je úsměvné - hlavně pro mnohé moje spolužáky - že jsem loni dostal čestný diplom Právnické fakulty UK, na což jsem velmi hrdý!" Ale i v prostředí natolik netvůrčím, jako je právnická fakulta, založil se spolužáky divadelní soubor Kytka. "Angažoval se v tom třeba sociolog Jan Kosek nebo Jiří Srstka, pozdější ředitel Národního divadla. Uvedli jsme jakousi neoklasicistní operu Opera ještě nezemřela, potom zpěvohru a muzikál. Divadlo nám pomáhalo přežít a proplout šedivou dobou. Některé věci jsme teď po třiceti letech oprášili a zrekonstruovali. Bylo to trochu tristní, jakási bouře v domově důchodců, ale jinak dobrý."

Soukromá studia

Vedle práv studoval soukromě skladbu u Miroslava Reichla a Vladimíra Sommera, malbu u Karla Součka a Andreje Bělocvětova, dějiny umění u Jaromíra Homolky a dějiny hudby u Jaromíra Kincla. Zatímco profesora Kincla potkal na právnické fakultě, k Andreji Bělocvětovovi ho přivedla náhoda: v osmdesátých letech uklízel Vladimír Franz v Dětském domě a tam pracovala jako provozní malířova manželka. "V gymnaziálních letech jsem četl životopisy slavných malířů a říkal jsem si, jaké by to asi bylo potkat třeba van Gogha nebo Cézanna. Když jsem viděl Bělocvětova, bylo mi jasné, že je to evropský parametr. Šel jsem se podívat na jeho výstavu, a pak jsem ho zažil čtrnáct let takřka každý den. Hledal jsem příležitosti, aby mohl mít výstavu, psal jsem katalogy, dělal kurátora jeho výstav. Teď se Bělocvětovem ohání kde kdo." U Vladimíra Sommera studoval skladbu. "To byla velká - a drsná - škola. Sommer, jeden z největších hudebních skladatelů druhé poloviny dvacátého století, měl vysoké nároky na uměleckou činnost, věděl, co chce."

Zdegenerovaný pop

Doma se poslouchaly opery, symfonie, koncerty, Vladimír Franz odmalička vnímal klasickou hudbu. "Vzpomenu svého dědečka, který - přestože byl inženýr technických věd - dobře maloval a o nedělích hrál s přáteli smyčcové kvartety. Pro mě je nezbytné, aby hudba promlouvala, je to způsob komunikace, doufám, že bych si dnes dokázal hudbou říct i o knedlíky s vajíčkem," říká a zapaluje si další cigaretu. Když narazíme na pop, rozohní se: "Někteří lidé tvrdí, že hudba je jenom jedna, ale pro mě ať jde celý pop od roku padesát až po současnost klidně k čertu. Bytostně ho nesnáším, po staletích vývoje harmonie a hudebních forem jsme skončili u primitivních schémat verze - refrén. Je to degenerace, o kterou se postaral plebs a byznys, který vtrhl do hudební kultury. Vadí mi, že východiska téhle hudby leží v betonových džunglích velkoměst nebo ve squatech někde v Harlemu někde na smeťáku. My jsme země venkovská, zdroje klasiků, Dvořáka, Janáčka, Mahlera leží v přírodě a věci tu mohou vyrůstat z něčeho jiného než z hromady plechu a betonu. Křik lumpenproletariátu z garáže mě nebaví." Jeho partnerka Ida Saudková poslouchá jinou muziku než on, ale o samotě. "Nechci mu ubližovat," říká. "Ráda s ním poslouchám klasickou hudbu, ale spíš ty jednodušší věci pro neználky. Vladimír mi k hudbě málokdy něco řekne, je ze školy napřednášený až až, takže když mě něco zajímá, musím to z něj páčit."

Divnej máničkovskej svět

V osmdesátých letech se z Vladimíra Franze stal muž devatera řemesel. Procházel různými dělnickými profesemi, až zakotvil na středním učilišti spojů, kde vedl "zájmovou uměleckou činnost". Na dobu socialistického temna ale nevzpomíná zahořkle: "Každý bude na doby strašlivé vzpomínat rád, jestliže se v nich odehrávalo jeho mládí." S lidmi z disentu se stýkal jen okrajově, do angažovaných kruhů pražského undergroundu nepatřil. "Pro mě to byl divnej máničkovskej svět. Při vší úctě k jejich postojům mi neuvěřitelně vadila jejich estetika. Miloval jsem Brahmse, Brucknera, Janáčka, Mahlera, Penedereckého, ale nemiloval jsem Plastic People. Jinak jsem je měl lidsky rád, ale neviděl jsem důvod, proč bych poslouchal něco tak hloupého a amatérského." Svoji lásku ke klasické hudbě neměl s kým sdílet. "Vždycky jsem stál mimo. Někdy to bylo štěstí, někdy smůla. Když se v roce osmdesát osm ozval magistr Halík, kvestor UMPRUM, a nabízel mi, abych se zúčastnil první výstavy Tvrdohlavých, odmítl jsem, protože mi byla proti srsti jejich svazácká perestrojková estetika. Stejně mě odpuzovalo Divadlo Sklep, ačkoli některé jeho členy mám rád. Módní spolky mě nezajímaly."

Máchovské severní Čechy

Rok před sametovou revolucí se Vladimírovi Franzovi a jeho manželce Markétě, se kterou žil od časů na právnické fakultě, narodila dcera Kristýna. Tehdy tři roky působil ve zdevastovaném Mostě, kde získal angažmá v tamějším divadle. "Mně se tam líbilo. Je to krajina v podstatě máchovská, dramaticky rozdrápnutá. Tím samozřejmě nemyslím město Most samotné. Když už jsem ty paneláky nemohl vydržet, večer jsem se sebral a jel se procházet třeba do Varů nebo do Chebu." A přidává vzpomínku z dob těsně porevolučních. "Tehdy jsem na čas zabral zasedačku budovy okresního sekretariátu KSČ a udělal si z ní malířský ateliér. Zajímavé je, že protiatomový kryt byl v této budově vymalován neuvěřitelně sladkou, jahodovou růžovou." Po třech letech v Mostě se vrátil do Prahy. "Ve vleku revolučních událostí umění nikoho nezajímalo, takže to byly dost dobrodružné časy." Těsně před revolucí však vznikla dvě díla, která reflektovala blížící se změny. "Součástí umění je schopnost předvídat, to je určitá míra napětí vnitřní senzibility. První byla hudba k představení Hodina mezi psem a vlkem pro Divadlo v Řeznické, která vznikla v nonstopáči ve Vodičkově ulici, a druhé Ludus Danielis, oratorium na téma svědomí mocných."

Mlátit klackem do zdi

V devadesátých letech Vladimír Franz začal přednášet na DAMU. A pomalu pracoval na své první symfonii. "Symfonie je stejné penzum práce jako natočit hollywoodský velkofilm anebo udělat bronzovou sochu svatého Václava. Když jsem psal první symfonii, chtěl jsem napsat pětadvacet minut hudby a nakonec to má přes hodinu. Zjistil jsem, co to obnáší, a pochopil jsem, proč i Dvořáci, Brahmsové a Beethovenové mají symfonií jen devět nebo čtyři, a ne padesát. Je to sumarizace životních názorů a energie. Když jsem psal první symfonii, úročil jsem v ní posledních deset let svého života. Teď mám rozepsanou druhou, ale musí nazrát čas." Svoji radostnější polohu zužitkoval ve zpěvohře Pokušení svatého Antonína, kterou napsal pro Semafor, pozitivní pocit vtělil i do hudby k baletu Zlatovláska pro Národní divadlo. Přestože byl zpočátku proti pohádce a priori zaujatý. "Kdysi jsem viděl pár pohádek v divadle Jiřího Wolkera, a to mě tak otrávilo, že jsem se zařekl, že nikdy žádnou pohádku dělat nebudu. Dokonce se mi jednou zdál horor, jak Spejbl s Hurvínkem v lidské velikosti jdou někoho podříznout do hotelu..." O tom, že kývne na nabídku napsat hudbu ke Zlatovlásce, rozhodl metafyzický zážitek: "Onehdy mi přešla přes cestu laň. A za ní druhá. A třetí - celé stádo. Zázrak se udál nakonec. Stádo vedl bílý jelen." Rozhodl se s pohádkou popasovat. "K dětem jsem přistupoval jako k dospělým neboli metodou cukru a biče. A přestože to není žádné tydli fidli, přijímají ji děti od tří let, což je co říct, protože malé děti vám taky po pěti minutách můžou zbořit divadlo." Vždycky, když má Vladimír Franz za sebou podobnou věc, provede osobní rituál. "Odjedu do Křečovic a dám kytku na hrob Josefu Sukovi, kterého považuji za jednoho z pomyslného kolegia andělů strážných této země." Muzikolog a pedagog Katedry divadelní tvorby FF UK Josef Herman o tvorbě Vladimíra Franze říká: "Pro mě je zajímavý svou proměnlivostí v hudebním projevu, tím, jak dává podle potřeby svým myšlenkám formu. Je známý jako autor scénické hudby, a tam se musí vyrovnávat s účelem, musí vědět, k čemu kompozice slouží a jakou jí má dát podobu. To jsou pak díla, za která právem sbírá ceny. Ale já si u něj cením snad ještě víc jeho volné tvorby. Třeba první symfonie, což je velký flák muziky, kdy si pohrál s velkým ansámblem, orchestrem, sbory, hromadou bicích... a dokázal si s tím umně poradit. Na jeho tvorbě se podepisuje i to, že není čistokrevný hudebník, ale taky výtvarník a člověk schopný literární tvorby. Vladimír Franz je svým způsobem renesanční osobnost. Jeho hudba není spontánní, ale promyšlená, lze v ní najít podobnost s výtvarným dílem."

Strach z bílého plátna

První "důležitý" obraz namaloval ve třinácti letech. "Byl to obraz, který reflektoval dobu - ukřižovaný šašek s názvem Zlá doba." První výstavu uskutečnil v roce 1975, ale svůj přirozený tvůrčí styl objevil až v roce 1985. "Od té doby vzniklo mnoho obrazů, některé jsem zničil, některé jsem nedokončil, ale jiné jsou nedotčené časem. Ale často nejsilněji působí věci, které vznikaly mimoděk, bez velké přípravy a snahy." Maluje na venkově v bývalé hospodě u Nepomuku. Tam venku na vzduchu vznikají jeho komorní i monumentální díla. Strach z bílého plátna, výtvarníky obávaný horror vacui, také prožívá. "Já to řeším tak, že den předem na plátno cáknu barvu, tím ho pokazím a přestanu z něj mít strach." Maluje jen na jaře a v létě, kdy může být venku, zimu nesnáší. "Přežít zimu je obtížné, klidně bych vyměnil listopad a únor za dva červny." Hudbu na ten čas odkládá. Ani ji při malování neposlouchá. "To nemůžu. Nemůžu hudbu poslouchat ani v autě, stávalo se mi, že jsem se přistihl, že najednou jedu dvacítkou, protože jsem se zaposlouchal a přestal vnímat realitu."

Štěstí

O soukromém životě mluví Vladimír Franz nerad. Nesnáší dotazy na své tetování. "To je ryze soukromá věc," říká nekompromisně. S Idou Saudkovou, bývalou manželkou Samuela Saudka, syna fotografa Jana Saudka, žije osm let. Seznámili se při fotografování - tehdy vznikla slavná stylizovaná fotografie, na které je Vladimír ve smokingu s knihou na klíně. Ida je snad jeho pravý opak: temperamentní, výřečná žena, která při hovoru gestikuluje, nahlas se směje a mluvit o partnerském vztahu jí nedělá problém. "My jsme strašně zvláštní pár, nic takového jsem ještě nezažila. Umělci jsou o přesdržku, komplikovaní lidé, dá se s nimi žít jen těžko. Ale zase člověk zažije něco úplně jiného než s normálním chlapem. Nikdy by mě nenapadlo, že spolu budeme tak dlouho. Když jsme se seznámili, říkala jsem si, že budeme buď přátelé, nebo to bude tak na prázdniny. No a ono je to osm let. Je to absurdní, ale mě to strašně baví. Vdávat už se nechci, to bych bývala chtěla, kdybychom měli děti, ale teď už je mi to jedno." Na totéž téma, tedy děti, Vladimír říká: "To je otázka veliká, je mi kvůli Idě líto, že spolu děti nemáme, ale osobně je mám rád až tak od pěti let. Doba, než se dítě dostane do stadia, kdy s ním lze komunikovat, trvá hrozně dlouho. Miminko je hezké na pohled, to je jasné, svoji dceru jsem tehdy namaloval jako piškot. Ale ta péče je vyčerpávající. Je to otázka osobního klidu." O tom, jak je osm společných let změnilo, Ida vypráví: "Vladimír se nemění, je svůj. Jediné, co mě napadá, je můj vliv na jeho oblékání. Já miluju nevkus, chodím jak utržená od kolotoče, vyznávám heslo více je více. Takže jediný můj vliv vidím v tom, že má Vladimír sem tam barevné tričko nebo zlaté kecky." Naopak Ida s Vladimírem objevila přírodu, ale jeho nadšení příliš nesdílí. "Jsem městskej člověk a v divoké přírodě se bojím, to není nic pro mě." Letos čeká Vladimíra Franze padesátka. "Život je blbě krátkej, lidi, kteří to oslavují, jsou mi krajně podezřelí, nevím, proč bych měl slavit první krok do hrobu. To už si můžu rovnou postavit stan u hřbitova. Neděsím se věku, spíše je mi líto, jak rychle to uběhlo a kolik blízkých lidí už nežije. Naštěstí se pohybuju v oborech, které věk neohraničuje a kromě invence je nic nelimituje. Umění jde proti času, a to je povzbudivé."

VLADIMÍR FRANZ
25. 5. 1959 v Praze

- hudební skladatel a malíř 1982 absolvoval Právnickou fakultu UK
- přednáší na Divadelní fakultě AMU, na které je vedoucím Kabinetu scénické hudby
- zaměřuje se na scénickou a filmovou hudbu, dosavadní vrcholy jeho volné hudební tvorby představují opery Ludus Danie- lis a Válka s mloky, 1. symfonie nazvaná Písně o samotách a hudba k baletu Zlatovláska
- je šestinásobným držitelem Ceny Alfréda Radoka a Ceny Divadelních novin
- zúčastnil se desítek skupinových i samostatných výstav doma i v zahraničí
- z prvního manželství má dceru Kristýnu, žije s fotografkou Idou Saudkovou

Miloval jsem Brahmse, Brucknera, Pendereckého, ale ne Plastic People. Měl jsem je lidsky rád, ale nemohl jsem poslouchat něco tak hloupého a amatérského.
Právům se sice nevěnuju, protože mě už rozdělily dva obory, ale je úsměvné, že jsem loni dostal čestný diplom Právnické fakulty UK, na což jsem velmi hrdý.



Marie Frajtová, Instinkt, 12.2.2009
Získáno z: http://www.praha-smichov.cz/view.php?cisloclanku=2009020007



[Na začátek]