Hudba:

Zlatovláska
(balet)


Písně o Samotách
(1. symfonie)


scénická hudba

diskografie

Ludus Danielis

Projevy, statě, přednášky



Vladimír Franz

Údolí suchých kostí

Opera-oratorium na starozákonní námět

Z podnětu dirigenta Dana Kalouska vytvořil, speciálně k příležitosti oslav 30. výročí založení pěveckého sboru Ars Brunensis Chorus, přední český hudební skladatel Vladimír Franz společně s libretistou Rostislavem Křivánkem jedinečnou operu-oratorium dle starozákonního příběhu Údolí suchých kostí.

Myšlenkový obsah díla

Téma vzkříšení, se kterým stojí a padá Nový zákon, je ve Starém zákoně zastoupeno zcela mizivě. Jedinou ucelenou kapitolou na toto téma je Údolí suchých kostí z knihy proroka Ezechiela, které se stalo inspirací pro stejnojmenné scénické oratorium skladatele Vladimíra Franze a libretisty Rostislava Křivánka.

Vzkříšení, to je naděje. Naděje na druhou šanci. Kdybychom své životy mohli prožít znovu, tak bychom... A to je právě otázka - dokázalo by lidstvo svou druhou šanci využít? Nebo by šlo cestou stejných, ne-li horích omylů?

Příběh

Prorok Ezechiel se na samém začátku příběhu musí protlačit a probojovat zcela zcela současnou "uličkou hanby", koridorem agresívních a neodbytných arabských obchodníků, kteří se věší na každého turistu, ať vystoupí z jakéhokoli dopravního prostředku. Bakšiš, to bylo a je zaklínadlo orientu - kdysi, stejně jako dnes. Ezechiel se probije ven a prchá do pouště. Dva nejvytrvalejší obchodníci jej ale pronásledují. Na nedozírné pláni se z nich vyklubou dva póly lidského rozhodování - pokušitel Šemchazaj, jako zdroj pochybností a obav a mentor Šemuel, jako podněcovatel íry a odhodlání.

Ezechiel volá Boha a Bůh se mu opravdu zjeví. Uvede ho do údolí plného suchých lidských kostí a vyzve ho, aby je v jeho jménu oživil. Na Ezechiela se vzápětí se vzápětí vrhá Šemchazaj a od činu jej odrazuje. Do hádky s ním se však pustí Šemuel, oba brzy ztrácejí Ezechiela ze zřetele a osočují se navzájem. Ezechiel je zmítán pochybnostmi, navíc málem přichází o možnost splnit boží příkaz, protože se z pouště přižene smečka divokých psů, která se snaží zmocnit kostí. Když je Ezechiel zažene, zjevuje se druhá pohroma v podobě hejna dravých ptáků. I ti jsou zahnáni, zkoušky ale nekončí, do údolí se vřítí stádo opic. Nakonec jsou vetřelci vypuzeni a Ezechiel stojí znovu před rozhodnutím pustit se do nemožného. "Nejsi Bůh, jsi člověk! Mrtvý zůstane mrtvým!" hučí do něj Šemchazaj, ale Ezechiel se spolehne na svou víru a vyplní Hospodinův pokyn. Kosti ožívají a tančí kolem užaslého Ezechiela.

Znovu se zjevuje Bůh, na jehož příkaz se kosti spojí v někdejší těla, pokryjí se masem a šlachami, potáhnou kůží a údolí je náhle plné bezvládných postav. Zbývá vdechnout jim ducha. Duch přiletí se čtyřmi větry a oživí mrtvá těla. Údolí je nále plné vzkříšených lidí, kteří nejprve tápou - "Co se s námi stane?" - ptají se, pak ale propukají v jásot. Druhá šance je tu, je tu naděje a odhodlání - "S Bohem statečně si povedeme!" zpívá zástup extaticky.

Nadšeného davu se le postupně zmocňuje chaos, zmatené pobíhání vrcholí podivnou rvačkou o cosi, co není vidět a co dost možná ani neexistuje. Stejné chyby, stejná chtivost, stejný osud. Lidstvo je nepoučitelné. Energie davu slábne. Už je to jen otupené lidské stádo, v němž každý "kus" si vláčí "všechno své sebou". "Jsme kameny, jsme kameny, bez citu a bez paměti" je jejich nedobrovolná konfese.

Bůh je zděšen. "Nevěří v nic, ba ani v sebe samé!" konstatuje zklamaně. Tupě agresivní dav se k němu obrací s šílenou otákou, která je vyústěním příběhu: "A v co věříš Ty, Bože?"

Text se přelévá z počáteční z počáteční arabštiny do dominantní latiny a končí katarzí v češtině. I to má svůj jasný smysl. Poslání Primo: V naší omezenosti nás obtěžuje jinakost druhých, byť jen jazyková.

Secundo: Vlastní minulosti neozumíme, vidíme ji jako sled obrazů, jejichž význam jen tušíme, poučit se z nich však nedokážeme.

Tertio: Současnost promlouvá naším jazykem - rozumět ale neznamená pochopit.

Slovo autora:

Opera ještě nezemřela aneb odkud a kam?


Zájem o předklasickou hudbu, jakožto projev živých lidí, nikoli jen historickou konzervu či informaci, vedl k všestrannému zkvalitnění interpretace. Sen: kéž by tímto procesem prošel i názor na hudbu romantiků. Kéž by se veškerá péče, se kterou jsou studovány detaily skladeb např. barokních, promítla i do studia některých vybraných děl 20. století i současných.

Opera ještě nezemřela. Ne však ta v duchu postulátů Wagnera či Janáčka. To jsou jen jejich výlučné a hvězdné cesty, na nichž následovníci uspěli pouze střídavě a povýtce. Hanslick měl pravdu.

Navíc. Čím je opera "realističtější", tím je nepravděpodobnější a směšnější. Nepřímá úměra.

Vysoká stylizace. Opera je vzsoce stylizovaný superlativní tvar, kde se zpívá kde se naznačuje, kde zní akustická konstanta zvaná slovo, kde se nerozbalují bonbóny. Opera je znějící obraz.

Opera-oratorium? Prohození principu statického a kinetického. Co má být v opeře hybné, je zastaveno, co je statické, se hýbe. Postavy jsou určovány "limitou v nevlastním bodě". Babo raď! Sbor hybatel, sbor utěšitel. Návrat zpět ke kořenům, k obnaženému znakovému dramatizmu bez vysvětlování a zbytečného znázorňování. Zpět ke středověkému mystériu, znaku, zaříkávání mamuta, divadlu kabuki.

Vkříšení? Ve Starém zákoně jako šafránu. Zde je posloupnost čísel.


Opera-oratorium byla ve světové premiéře uvedena dne 18. dubna 2009 v 19.00 hod v brněnském divadle Reduta, v rámci oslavy 30. výročí založení smíšeného pěveckého sboru Ars Brunensis.

    Hudba: Vladimír Franz
    Libreto: Rostislav Křivánek
    Provedení: Orchestr a sbor Ars Brunensis Chorus a členové tanečního divadla Maximvs
    Dirigent: Dan Kalousek
    Režie: Linda Keprtová
    Choreografie: David Strnad
    Scénografie: Marie Blažková, roz. Šimková

    Sólisté:
    Zora Jandová - popsoprán
    Markéta Cukrová - alt
    Tomáš Král - baryton
    Jan Šťáva - bas
(Údaje převzaty z webové prezentace Ars Brunensis Chorus)

[Na začátek]