Hudba:

scénická hudba

diskografie

Ludus Danielis

O hudbě scénické

Hudba jako dramatická postava

Cesta scénické hudby od sémantického znaku k dramatické postavě - Scénická hudba jako simultánní dramaturgie

Hérakles - scénické oratorium

Hudební dramaturgie



Vladimír Franz

Hérakles - scénické oratorium


(předneseno v rámci programu OISTAT Scenofest Sound na Pražském Qadriennale dne 16.června 2003)

Součástí přednášky byly i hudební ukázky; tyto zde nejsou k dispozici.

Vážení přátelé,

na podzim loňského roku jsem řešil otázku, jakou formou "pracovně" oslavit svoji jednostou spolupráci s divadlem. Spolupracoval jsem již s většinou divadel v Čechách a jsem nepřítelem honosných oslav. Rozhodl jsem se tedy pietně vrátit k východisku své hudebně dramatické tvorby a vytvořit hudbu pro malý experimantální soubor působící pokud možno mimo hlavní město. Navázal jsem kontakt s mladým českým dramatikem Miroslavem Bambuškem. Tento autor, který vystudoval na FFUK francouzštinu a řečtinu, je zakladatelem a také režisérem experimentálního divadelního sdružení Multiprostor ve městě Louny. Společně jsme se rozhodli pro umocnění myšlenek obsažených v héraklovském mýtu a jedním z vodítek nám byly kreace Euripida a Sofokla. Dalším východiskem byl náš postoj k tzv. balkánskému konfliktu. Vzniklo dílo nazvané Hérakles, dílo ve formě scénického oratoria.

Co rozumíme pod pojmem scénické oratorium? Oproti oratoriu hudebnímu - ve smyslu děl např. G.F.Haendela - jde o útvar dramatický a scénický, v němž je důraz položen na vzájemnou proporčnost a vyváženost složky divadelní (tj. dramatického textu a dramatické akce) se složkou hudební. Tyto složky jsou zároveň schopny fungovat jednotlivě a relativně i samostatně, vzájemně se nepodbarvují, nemelodramatizují, spíše jde o vyjádření postoje k určitému problému dvěma různými způsoby. Přibližování a vzdalování obou způsobů, jakož i jejich pevná provázanost, vytváří vnitřní napětí, různost a zároveň uzavřenou jednotu tak, jako je tomu s černou a bílou barvou v symbolu jin-jang.

Scénické oratorium je tvořeno velikými bloky, rozsáhlými segmenty samostatné hudby a samostatné dramatické akce. Dochází k posílení funkce dramatického času, jehož průtočnost stoupá, je-li smysluplně narušena plynulost času scénického. Okolo segmentů, podobně jako kolem balvanů v proudu řeky, dochází ke hromadění napětí. Vzdálenost jednotlivých segmentů utváří temporytmus scénického oratoria a vzhledem k vysoké míře stylizace a monumentalizace dochází k navození pocitu obřadu, k ritualizaci představení, čímž lze revokovat postup jednoho z divadelních archetypů - mystéria.

Jaký je charakter hudby? Odsubjektivizovaný. Jde o jakýsi neobarokní přístup. Prostředky? Smíšený sbor a varhany.

Použité texty? Euripides v originále a texty M.Bambuška. Některé části předjímají či doslovují mluvené slovo - způsob práce analogický např. s Honneggerovým oratoriem Jana z Arku na hranici, jiné mají samostatnější, zobecňující charakter (jde o jakousi aktualizaci principu užití antického chóru, který ani v dobách antiky nesloužil pouze jako zdroj informací). Zároveň hudba, jak vyplývá z její vertikální vztažnosti, přijímá úlohu hlasu bohů. Hermés, Athéna, Lysa i Hesperidky jsou nedílně spojeny s hudbou.

Nebylo v možnostech malého experimentálního souboru technicky realizovat hudbu vlastními silami. Ani to nebylo třeba. Rozdělení na playback - Ars Brunensis Chorus - a živou deklamaci herců zcela jasně vymezuje oddělený svět bohů a svět lidí.

Co je tématem scénického oratoria Hérakles? Jde o stále aktuální problém mimořádného jedince, který v dobách války vykonává mimořádné skutky a skvěle plní svou sociální roli, který se však v době míru mění v bezradné, nevypočitatelné, všeničící monstrum. Hérakles pozře plod nesmrtelnosti, odmítá však následovat bohy a nést za božství odpovědnost. Je stižen šílenstvím. Zneuctí mrtvou ženu, zapálí palác. Když procitne, odmítá i tuto odpovědnost. Nakonec přináší oběť, jak žádá dav. Sám, s tělem své ženy Alcesty, vstupuje na obětní hranici, aby tak spálil nejen ji a sebe, ale zároveň i jiskru božství v sobě.

Co zbývá? Jen my, prázdné nebe bez bohů či boha a smrt a naše svoboda, kterou občas na chvíli uchopíme, než nás zničí.

Na závěr Hérakla zní Aleluja, slovo zdánlivě nepatřící do světa řeckého mýtu. Půdorys tématu je však všelidský, slovo ukazuje k dalšímu pilíři euroamerické civilizace, ke křesťanství. Čas od času se v některých jednotlivcích objevil náznak přesahu boží jiskry, která však zhasla dřív, než nastalo nebe na zemi. A tak lidem zbývá jedna ze základních tužeb, vyjádřená v našem scénickém oratoriu Hérakles: znovu se narodit, už nikdy neumřít.

Děkuji vám za pozornost.



[Na začátek]