Hlavní stránka

Publicistika



Věnujme českou hymnu Norům

Vladimír Franz: "Mám problém se státními symboly!"

Snad každý stát má své identifikační symboly Znak, vlajku, prezidentskou standartu a hymnu. Lidé je berou jako samozřejmé znaky suverenity, aniž si kladou otázku po jejich vnitřním ustrojení či smyslu.

Lev, staré heraldické zvíře, král, věrné hovado doprovázející už v dávné pověsti Bruncvíka z jakési Tramtárie (zřejmě Afriky) do Čech. Jednou měl lev na hlavě korunu, podruhé mu do temene zapíchli pěticípou hvězdu ... Lev, jak známo, většinu dne prospí. Nezařve, ani když po něm pojmenují náš nejvyšší řád. Je roztomilé, že mezi jeho prvními nositeli byl jeden z nejvášnivějších obhájců suverenity tehdy čerstvě vzniklé Československé republiky a zároveň překladatel díla Jana Husa a autor knihy o něm: Benito Mussolini. Čas oponou trhl a po nejrůznějších lapáliích našich novodobých dějin vox populi, vox Dei vytvoří dokonce hypotézu, že se ve skutečnosti původně jednalo o lvy dva. Jeden druhému vlezl do zadku, ale ne beze zbytku, takže je náš lev dvou ocasý. Ať to vyřeší heraldici, nechme lva spát.

Kdo má kostým, jde za rakví

K vlajce celkem nic. Problém je s prezidentskou standartou, hlavně s nápisem na ní. Jak známo, celkem určitý citát "Pravda Páně vítězí" nechal Masaryk změnit na abstraktnější "Pravda vítězí". Je pěkné, když něco vítězí, zejména jedná-li se o pravdu. Otázkou však zůstává: co je to pravda, čí pravda, pravda o čem, pravda koho a má pravda vůbec vítězit, a když, tak za jakou cenu a proti komu nebo proti jaké jiné pravdě? Otázek je nespočet a odpovědi velmi relativní, a navíc v nedohlednu. Nebylo by lepší něco určitějšího? Třeba: "Nebát se nekrást?" Aktuálnější se jeví druhá polovina hesla, ta by však samostatně, a ještě se třemi vykřičníky mohla někoho popudit.

Zůstaňme tedy u první části: "Nebát se." Pěkné, že? Jenže jsme tam, kde jsme byli u "Pravdy", čili nic. Co dělat?

Po zkušenostech s hledáním smyslu našich novodobých dějin navrhuji jakožto heslo na prezidentskou standartu onen nenápadný, leč geniální slogan z filmu Trhák: "Kdo má kostým, jde za rakví." Je to konkrétní, a navíc demokratické, neboť se to obrací ke každému z nás. (Kdo má kostým, ovšemže.) Největší problém mám s naší státní hymnou. Autor hudby František Škroup jistě netušil, že z jeho důstojného díla (opery, orchestrální skladby) zbude sentimentální kuplet, zpívaný navíc slepým Marešem (nikoli Leošem). Vzdychající motiv se naší hudbou táhne jako červená nit: Bývali Čechové statní jonáci, Když jsem k vám chodíval přes ty lesy ... Vrcholí pak v ne opakovatelně pivní sentimentalitě Hašlerova hitu Ta naše písnička česká.

Úpění posledního Čecha

Podstatně problematičtějším se mi jeví Tylův text. Úpění "posledního Čecha" hledajícího vysněný či ztracený domov. Po otázce, kam se ten domov vlastně poděl, následuje seznam jeho krajinných vymožeností, pohříchu v letním období, chybějí odkazy na faunu, o lidech nemluvě. Na konci písně detektivně odhalíme, že součet skal, luk, vod a borovic tvoří dohromady Čechy, potažmo domov můj. Naše země je krásná, ač malá, nebývale rozmanitá. Každých deset kilometrů mění charakter, proto je jakýkoli lidský zásah vždy velmi patrný. Za čas budou Čechy beze zbytku posety papundeklovými podnikatelskými kadiboudami a tam, kde zbude trocha místa, vyroste megahypersuperlogistické centrum či hypermarket s olbřímím parkovištěm. Zvířata se přestěhují do měst a bory zmizí, jednak zásluhou lesních podniků nařezávajících lesy od západu, aby se staly snadnější kořistí prvního silnějšího větru a poté i Němců tvořících si zásoby, jednak ochránců přírody, tvrdících, že si příroda pomůže sama, což je vzhledem ke zvýšeným emisím a kyselým dešťům úplně logické. A na planině široké? No jasně, úložiště jaderného odpadu pro celou Evropu. Je přece přímo svatou povinností zahradníka nabízet kvetoucí zahradu coby potenciální smetiště či septik.

Rozpomeň se na své plémě

Co však budeme dělat s hymnou? Nejjednodušší by bylo dát na konec otazník, čímž by celý text dostal ironický smysl. Anebo ji věnovat nějaké ekologicky čisté zemi, splňující výčet reálií v hymně obsažených. Napadá mě Norsko. Kdyby Norové přece jen stáli o nějakou havěť, řešení je nasnadě: melodickou frázi "vody hučí po lučinách" dvakrát zopakujeme, čímž získáme prostor pro soby, losy, sem tam ledního medvěda, velrybu, ale i plcha, křečka, tchoře, veverku a ježka. Adjektivum "česká" nahradíme slovem "norská", potomci Vikingů jsou lidé zocelení a trocha sentimentu jim rozhodně neuškodí. Tak. A co my?

Doporučuji vrátit se k písni, která byla skoro 700 let hymnou Českého království, totiž Svatováclavskému chorálu, oproti Marešovu kupletu je to píseň přísná, sošná, monumentální, nutící lidi chovat se důstojně a chodit zpříma. Nechci se plést do řemesla patronům země, je dokonce možné, že svatý Václav vinou blanického umělého spánku trochu znepozorněl, ale zdá se mi, že mravní imperativ slov "rozpomeň se na své plémě" nabývá na síle a je stále aktuálnější.

Reflex 01/2010, 7.1.2010
http://www.reflex.cz/Clanek38586.html



[Na začátek]